|
|||||
|
Karel Čapek: Dášenka čili život štěnětePOHÁDKY PRO DÁŠEŇKU, ABY TIŠE SEDĚLAO AlíkoviPočkej, Dášeňko, dnes tě budu fotografovat, jak sedíš moudře a způsobně na zápraží. Tak jednou ti byl jeden foxteriér, Alík se jmenoval; byl pěkně bílý, uši měl krásně hnědé a na zádech nádhernou černou skvrnu jako dečku. A ten Alík žil v krásné zahradě, plné květin, motýlů a myšiček, a byla tam nádržka s bílými a růžovými lekníny, ale ten Alík do ní nikdy nespadl, protože nebyl takový blázen a třeštidlo jako někdo. Jednou byl horký den a schylovalo se k bouři a dešti; a protože, vímeť, všichni psi před deštěm žerou trávu, žral trávu i Alík. A co se nestalo: v té trávě bylo jedno stébélko trávy čarovné, která se latinsky jmenuje Miraculosa magica, a ten Alík, nevěda o tom, to stébélko rozkousal a sežral. V ten okamžik se Alík změnil v překrásného bílého prince s hnědými lokýnkami a nádhernou černou skvrnou na zádech. V první chvíli neměl Alík tušení, že už není pejsek, ale že je zaklet do prince, a chtěl se ještě podrbat zadní nohou za uchem; teprve při tom shledal, že má na nohou zlaté střevíce - Ale tak počkej, Dášo! (Zde, na nejnapínavějším místě, Dášeňka přestala poslouchat a rozběhla se za vrabcem. Následkem toho pohádka o Alíkovi nemohla být dopověděna a nemá konec.) O dobrmanechPravda, někteří jiní psi mají také useknuté ocásky, například dobrmani - však víš, jak vypadá dobrman, ne? Je to takový černý nebo hnědý halama, samé nohy, a ocásek má ufiknutý u samého zadečku. Ale to není na památku po Foxlíkovi, kdepak! Seď tiše, a já ti povím, proč se dobrmanům utínají ocásky. Byl jednou jeden dobrman a měl takové hloupé jméno, Astor nebo Felix, tak nějak. A ten Astor nebo Felix byl tak hloupý, že si neuměl jinak hrát, než že si honil dokolečka svou vlastní oháňku. “Počkej chvilku,” vrčel na ni, “já si do tebe jen tak drobátko kousnu.” “Nepočkám,” řekl ocásek. “Počkej, nebo se budu zlobit,” zaštěkal dobrman. “Nepočkám,” smál se jeho ocásek. “Když nepočkáš,” hrozil dobrman, “tak tě sežeru!” “A že nesežereš!” vsázel se ocásek. Tu se ten dobrman dopálil, skočil po svém ocásku, chňapl po něm a sežral jej; a byl by možná sežral sebe celého, kdyby nepřiběhli lidi a nerozehnali ho koštětem. Od té doby lidé usekávají dobrmanům ocásky u samého zadečku, aby si je ti dobrmani nemohli sežrat. Hotovo. To nám to dnes rychle šlo, co? O chrtech a jiných psechKdepak, chrty nestvořil Stvořitel, to by byla mejlka; chrty stvořil zajíc. Nejprve stvořil Stvořitel všechna zvířata, a psy, jakožto ty nejlepší, si nechal na konec. Aby mu to šlo rychleji od ruky, nachystal si tři hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu chlupů, a z těch tří hromad dělal psy. Nejdřív udělal foxteriéry a stájové pinče, - proto jsou tak chytří; a když se chtěl pustit do dalších, zvonilo poledne. “Nu dobrá,” řekl Stvořitel, “když padla, nechám. toho; však v jednu hodinu zase začnu tvořit.” A šel si odpočinout. A vtom podle té hromady kostí přeběhl zajíc. V těch kostech to zaharašilo, vyletěly a začaly štěkat a honit zajíce. Tím se z nich udělal chrt. Proto je chrt nic než samá kostička, ani lotu masa na sobě nemá. Ta hromada masa, ta z toho dostala hlad; počala se vrtět a funět, a udělal se z ní buldog neboli boxér a šel se nažrat. Proto jsou boxéři samé maso. A když to viděla ta hromada chlupů, podrbala se a šla se taky nažrat. Tak vznikl bernardýn, který je samé chlupy, a ze zbytku těch chlupů vznikl pudlík, který je také samé chlupy, a zbyl tam ještě jeden chumáček chlupů, a z toho se udělal takzvaný japončík čili pejsánek pekinský. Když se Stvořitel vrátil o jedné hodině ke svým třem hromadám materiálu, nebylo tam už skoro nic. Zbyl tam jen jeden dlouhý ocásek, pár uší od ohaře, čtyři malé nožičky a jeden hrozitánský trup. Ja, co s tím? Tak z toho Stvořitel udělal jezevčíka neboli dakla. Pamatuj si to, Dášo, a nevšímej si chrtů, ani buldogů, ani bernardýnů, ani pudlů, protože to nejsou ti praví psi pro tebe. A konec. O psích zvycíchCo ti dnes, Dášeňko, povím, není žádná pohádka, ale pravda pravdoucí. Doufám, že chceš, aby z tebe byl vzdělaný pejsek, a že budeš dávat pozor. Před mnoha sty a tisíci lety nežil ještě pes s člověkem. Tehdy totiž byl člověk ještě divoký a nedalo se s ním žít. A proto psi žili ve psích smečkách, ale ne v lesích jako srnky, nýbrž na velikánských loukách, které se jmenují prérie čili stepi. Proto má každý pes podnes tak rád louky a běhá po nich, až se mu uši třepou. Víš-li pak, Dášeňko, proč vlastně se každý pes třikrát otočí dokolečka, než si lehne ke spaní? To je proto, že dokud žili psi ve stepi, museli si pod sebou udupat vysokou trávu, aby si v ní vyšlapali pelíšek a pěkně se jim leželo. To dělají podnes, i když spí v lenošce, jako to děláš ty. A víš, proč si psi v noci odpovídají štěkáním? To je proto, že si ve stepi museli dávat znamení, aby v noci našli svou smečku. A víš, proč zvedají nožičku na každý kámen a pařez a pokropí jej? To dělali v prérii, aby každý člen jejich smečky čuchnul a poznal, aha, tady byl náš kolega, neboť tuto na kameni nechal svůj podpis. A víš, proč vy pejskové zahrabáváte do země kosti a kůrky chleba? To jste dělávali před tisíci lety, abyste měli nějaké sousto schováno pro dobu hladu. Tak vidíš, jak jste byli odjakživa moudří. A víš, proč pes začal žít s člověkem? To bylo tak. Když člověk viděl, že psi žijí ve smečkách, začal také žít ve smečkách. A protože taková lidská smečka ulovila spoustu zvěře, bylo kolem jejího tábora naházeno mnoho kostí. A když to psi viděli, řekli si: “Co já se budu honit za zvěří, když u lidí je kostí habaděj?” Od té doby začali psi doprovázet lidské tábory, a tak to přišlo, že lidi a psi patří dohromady. Teď už nepatří pes do psí smečky, ale do smečky lidské. Ti lidé, se kterými žije, jsou jeho smečka; proto je má rád jako své bližní. Tak, a teď běž a hoň se po louce; to je tvá prérie. O lidechNic platno, Dášo, už brzo budeš muset jít mezi jiné lidi a budeš patřit do jiné smečky. Tak já ti něco povím o lidech. Podle tvrzení některých zvířat je člověk zlý, i mnozí lidé to říkají; ale nevěř tomu. Kdyby byl člověk zlý a necitelný, vy pejskové byste se k němu nepřidali a podnes byste žili divoce ve stepích. Ale z toho, že s ním kamarádíte, je vidět, že vás už před tisíci lety hladil a škrabal za uchem a krmil. Lidí je několikero druhů. Jedni jsou velcí, štěkají hlubokým hlasem jako ohaři a mívají fousy. Říká se jim tatínkové. Těch se drž, protože ti vedou lidskou smečku, a proto tak trochu pouštějí hrůzu. Když budeš dělat dobrotu, neublíží ti ani za mák, naopak tě podrbou za uchem. To ty máš ráda, viď? Druhý druh lidí je o něco menší, štěká tenkým hlasem a má čumáček hladký a holý. To jsou maminky, a těch se, Dášeňko, drž, protože ty tě nakrmí a někdy ti vyčešou kožíšek a vůbec se budou o tebe starat a hladit tě a nedají ti ublížit. Jejich přední tlapky, to ti je samá dobrota. Třetí druh lidí je maličký, trochu větší než ty, a piští a kvičí jako štěňata. To jsou děti, a těch se drž. Děti slouží k tomu, aby si s tebou hrály a tahaly tě za ocásek a honily se s tebou po prérii a vůbec aby byla nějaká psina. Jak vidíš, je to v lidské smečce správně zařízeno. Někdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobře a veselo, protože je to tvá krev a tvůj rod; ale doma, Dášo, doma se budeš cítit jen mezi lidmi. S těmi tě pojí něco divnějšího a jemnějšího nežli krev. To něco je důvěra a láska. Tak běž. |
||||
|